Proč jsem začal s výcvikem psů
Publikováno: 29. 4. 2009
Ivo Eichler

Od dětství jsem se zajímal o všechna zvířata. Přestože jsme bydleli v panelovém domě, dokázal jsem si vytvořit ze svého pokoje malou zoologickou zahradu. Od poštovních holubů přes ještěrky, hady, veverky, sovy až třeba po umělé mraveniště. Udělal jsem si je ze starého hrnce, do kterého jsem nabral všechny tři vrstvy i se zemí z nedalekého mraveniště. Doma jsem měl hrnec ve starém plechovém umyvadle s vodou, a tak mravenci měli takový malý vodní hrad. Bylo mi deset a bavilo mě je pozorovat. Po pár dnech mi jich bylo líto, že nemohou chodit na procházku, a tak jsem mezi hrnec a okraj umyvadla položil tužku. Musím říci, že byli velmi disciplinovaní. Vytvořili si cestičku přes peřiňák na zem, rohem až ke stropu, tam se otáčeli a vraceli stejnou cestou domů. Teprve dnes mi dochází, jak moc mě rodiče podporovali a co všechno tolerovali. Vždy jsem chtěl pracovat u zvířat v zoologické zahradě. Taková škola u nás nebyla, a tak jsem absolvoval zemědělskou školu ve Starém Městě, důležité pro mne bylo vědomí, že se budu pohybovat stále mezi zvířaty. V té směsi nejrůznějších zvířat jsme doma měli kokršpanělku Belu, ale vážně jsem se začal zajímat o psy až na vojně. Měl jsem štěstí, že jsem sloužil u pohraniční stráže ve Valticích. Dostal jsem se velice blízko k odborné přípravě. Hlavně v poddůstojnické škole v Libějovicích byl zřejmě začátek mé dnešní práce. Díky pochopení velitele jsem si mohl koupit ještě na vojně svého prvního psa, se kterým jsem potom v civilu složil spoustu zkoušek z výkonu a absolvoval mnoho závodů. U psů jsem od té doby už zůstal. Po tomto svém prvním psovi jsem pojmenoval firmu. Rámo z Horních Plesů byl výjimečný, i když to tak ze začátku nevypadalo. Asi půl roku před civilem jsem si pro něj jel do Hodonína k chovatelce Kamile Buchtíkové. Pozoroval jsem dlouho štěňata ve výběhu, kde byla i se svými rodiči, Karem z Horních Plesů a Mayou Satankey. Když jsem si vybral jedno celočerné, řekla mi chovatelka, že jsou všechna zadaná, ale že jedno zbylo. Vytáhla psa, který byl do té doby zalezlý v boudě. Vzala ho do kuchyně, kde okamžitě zalezl pod židli a počural se. Zděsil jsem se, nikdy bych si takové štěně nevybral, ale protože jsem neměl další možnost vycházky z kasáren, tak jsem si ho za dvanáct set korun vzal. Po dvou dnech jsem věděl, že jsem udělal dobře. Nosil mi klíče i ostré náboje. V necelých třech letech jsme bez problémů složili zkoušku ZVV3. V roce 1986 jsme na národním přeboru skončili na druhém místě jak v celkovém hodnocení, tak v obranách. Na dalším jsme byli nejlepší ve stopách. Posledního přeboru se Rámo zúčastnil v devíti letech. Tento pes se mnou doslova prošel všechna moje zaměstnání, i když jsem dělal pokrývače a lezl po střechách.

Po návratu z vojny jsem začínal jako instruktor v kynologické organizaci v tehdejším Gottwaldově, kde jsem poznal svoji ženu Lenku, a dodnes docházím na stejné cvičiště. Po revoluci jsem pracoval u ochranky. Psů jsem měl víc, takže jejich výcvik byl více než nutný. Našla se i spousta těch, kteří chtěli poradit nebo psa vycvičit. Tak jsem se rozhodl, že se budu výchově a výcviku psů věnovat více. Je to podnikání asi nezvyklé, ale mně se tím vlastně splnil dávný sen.

Využívám příležitost poznat co nejvíce plemen. Od těch maličkých, která jsou určena spíše pro zábavu svých pánů, až po tvrdá plemena. Možná právě ta mě něčím lákají. Snad tím, že jsou sebevědomější nebo někdy méně poddajná. Přitahuje mě také hlavně to, když někdo řekne, že něco nejde u psa nacvičit. Dělám si písemné poznámky ke každému psovi, kterého cvičím, a ty potom využívám při dalším cvičení. Dnes mám přes tři sta takových záznamů. Ke svěřenému psovi si musím vytvořit vždycky vztah, jinak bych tuto práci ani nemohl dělat. Pes musí mít ke mně důvěru a musí vždy vědět, co má dělat. Někdy mě mrzí, když mě opouští šikovný pes, kterého jsem si oblíbil. Ale je to moje práce, a tak se s tím musím vyrovnat. Mám však velice příjemný pocit, když mě pes i po delší době pozná. Vždy si pak řikám, že moje práce má smysl.

V soužití psů v panelácích v žádném případě nevidím týrání. Ale co je to vlastně týrání psa? Týrám psa, kterého mám rád, a věnuji se mu na zahradě, na cvičáku nebo v bytě? Nebo týrám psa, kterého uvážu na řetěz a kromě toho, že mu dám najíst, si ho za celý den nevšimnu? Navíc pes si na prostředí, ve kterém žije, velice rychle zvykne. Právě pro lidi, kteří přicházeli s každodenními problémy a kterým jsem cvičil psy a odstraňoval jejich zlozvyky, jsem se rozhodl natočit videokazetu. Mezi lidmi je totiž rozšířený názor, že cvičitelná jsou pouze některá plemena. Ale to je omyl, neexistuje plemeno, které se nedá cvičit. Oceňuji lidi, kteří mají problém se starým psem, u kterého přešel špatný návyk v těžký zlozvyk a oni si dají tu námahu a spolu se mnou se snaží o nápravu. Nikdy se nestalo, že by se nám to nepodařilo, protože stáří psa nerozhoduje.