POVÍDKA
Autor: Jack London

Do dneška jsme nedokázali rozeznat jeho rasu. Nebyl to severský vlčák, ani malemut, ani z chovu od Hudsonova zálivu, vypadal jako všichni tři a zas jako žádný z nich a navrch ještě měl v sobě něco ze psa bělošského, protože na jedné straně uprostřed té míchanice žluté, hnědé, červené a špinavě bílé, což byla jeho převládající barva, měl flíček černý jako uhel a velký jako kotlík na vodu. Proto jsme mu říkali Flíček.
Byl to fešák, jen co je pravda. Když byl zdráv, vystávaly mu po celém těle svaly jako hroudy. Vypadal jako nejsilnější zvíře, jaké jsem vůbec na Aljašce spatřil, a také jako nejinteligentnější. Když si ho člověk okoukl, pomyslil si, že by musil překonat v tahu tři psy stejné váhy. Možná, že by to dokázal, ale já to neviděl. Jeho inteligence nebyla zaměřena zrovna tímto směrem. Krást a plenit uměl dokonale, měl takový instinkt – a ten byl doopravdy příšerný – jak dovedl vytušit, kdy bylo třeba vykonat nějakou práci a jak se dovedl podle toho vytratit, aa zaběhnout se a nezůstat zaběhnutý, v tom jako by měl nadpřirozené vnuknutí. Ale jak šlo o práci, tu z něho ta jeho inteligence odkapávala a Flíček zůstal jako pouhá hrouda roztřeseného a tupého masa takovým způsobem, že by s toho člověku srdce puklo.
Buď jak buď, Flíček nechtěl pracovat. Zaplatili jsme za něj sto deset dolarů už pěkně ze dna svého váčku,, a on pracovat nechtěl. Ani postraňky nenapjal.
Nikdy neutáhl ani půl kila, ale byl pánem celého spřežení. Jak on dovedl postavit ty psy do pozoru, to bylo povznášející. Pouštěl na ně hrůzu a vždycky alespoň jeden pes byl od něho čerstvě poznamenán tesáky. Byl však víc než chlubný násilník.Nebál se ničeho, co chodilo po čtyřech, viděl jsem ho,jak vypochodoval docela sám do středu cizího spřežení, nikdo z neznámých psů si ho nevšímal a nijak mu neubližoval, ale on pustil hrůzu do celé té bandy. Říkal jsem, jak uměl žrát? Přistihl jsem ho jednou, jak požíral bič. A je to svatá pravda. Začal na konci žíly, a když jsem ho přistihl, byl už u bičiště a stále ještě žral.
Ale na pohled vypadal pěkně. Již za týden jsme ho prodali za pětasedmdesát dolarů jízdní policii. Ta měla zkušené psovody, a tak jsme věděli, že než urazí těch devět set kilometrů do Dawsonu, bude z něho dobrý saňový pes. Řekl jsem věděli jsme, protože to jsme se teprve s tím naším Flíčkem začali seznamovat.. Zakrátko už jsme nebyli tak ukvapení, abychom si myslili, že něco víme, co se tklo Flíčka. Za týden nás ráno probudila ta nejzatrolenější psí rvačka. To se Flíček vrátil a vtloukal opět do celého spřežení poslušnost.
Když jsme svou vlastní výstroj dostali přes průsmyk, strávili jsme zimu a jaro dopravováním výstroje druhých a vydělávali jsme na tom slušnou hromádku. Vydělali jsme peníze též na Flíčkovi. Jako jsme ho prodali jednou, prodali jsme ho dvacetkrát. Vždycky se vrátil a nikdo nežádal peníze zpátky. My jsme ty peníze nechtěli. Byli bychom velmi pěkně zaplatili každému, kdo by nás ho natrvalo zbavil. Musili jsme se ho zbavit a nemohli jsme ho darovat, protože to by bylo podezřelé. Byl však takový náramný fešák, že jsme s jeho prodejem neměli nikdy nejmenší potíže.,,Nezaučený v tahu,“ říkali jsme a lidi nám za něho platili každou cenu, jakou nás napadlo žádat. Prodali jsme ho i za pouhých pětadvacet dolarů a jednou jsme za něho dostali sto padesát. A pokaždé se vrátil.
Nebylo už vůbec způsobu, jak se ho zbavit.V Davsonu bylo příliš mnoho lidí, kteří ho koupili na Chilkootu, a tak se to rozneslo. Aspoň šestkrát jsme ho vsadili na palubu parníků plujících dolů po Yukonu, on však jenom vyskočil na příštím zastavení a přiklusal si po břehu zpátky.
Měl v sobě začarovaný život. Viděl jsem ho na hlavní ulici padnout v psí rvačce, padesát psů se naň nakupilo, a když byli rozehnáni, objevil se na všech čtyřech, nezraněn, kdežto dva ze psů, kteří byli na něm, leželi tam mrtví.
Viděl jsem ho ukrást špalek losího masa ze skladu majora Dinwiddieho, špalek tak těžký, že se s ním dokázal držet jen tak na jeden skok před indiánskou kuchařkou paní Dinwiddieové, která ho pronásledovala se sekerou. Jak ubíhal do stráně,, když se už indiánka stíhání vzdala, vyšel sám major Dinwidie a práskl svou winchestrovkou do krajiny. Vystřílel dvakrát celou nábojnici a toho Flíčka ani neškrábl. Potom přišel policista a majora zatkl za střílení uvnitř městských hranic. Major Dinwiddie zaplatil pokutu a my se Stepem jsme mu zaplatili za losí maso pěkně dolar za libru i s kostí. Tolik za ně zaplatil sám. Maso bylo toho roku drahé.
Vyprávím jenom, co jsem viděl na vlastní oči. A teď vám taky ještě něco povím.Viděl jsem toho Flíčka propadnout dírou na nabírání vody. Led byl přes metr tlustý a proud ho stáhl dolů jako stéblo slámy. Necelých třista metrů po proudu byla velká díra na vodu pro potřeby nemocnice. Flíček vylezl z nemocniční díry na vodu, olízal se do sucha, vykousal si led tvořící se mezi prsty, odklusal na břeh a spráskal velkého novofundlandského psa, který patřil vládnímu komisaři nad těžbou zlata.
Toho Flíčka se není možná zbavit. Zůstane u mne, dokud neumřu, protože on sám neumře nikdy.