Ukázka z knihy: Psi, jak jsem je poznal
Autor: Otokar Karlík

Litomyšlské podsíně, o kterých se mnohokrát zmínil ve svých spisech Alois Jirásek, na které vzpomíná Kamil Jeřábek a mnozí jiní, bývaly i naším eldorádem.
Tam jsme prožili všechny radostivých chlapeckých let.
Na podsíních jsme chodili nejdříve jako malí caparti s maminkou za „ručičku”, později jsme na nich mezi sebou hráli o kuličky a fazole.
Na malé podsíni, táhnoucí se podél náměstí na jižní straně, honili jsme bičem káču, že se točila a poskakovala jako živá.
Na podsíních jsme provedli nejedno uličnictví, za které jsme doma, někdy i ve škole, těžce pykali.
Na velké podsíni, na severní straně náměstí, byl již tehdy krám vedle krámu. A v jednom z nich měl svoji dílnu i prodej mechanik Kříž.
Býval výborným jezdcem na kole a známým závodníkem. To nás kluky však nezajímalo.
Ale Kříž měl psa, pudlíka Káro, a ten nás zaujal. Káro byl menší, bílý pudl s vlnitou srstí. Byl to veselý pes, stále ochotný ke hře.
Sedal na podsíni před krámem nebo mezi pilíři.
A my, kluci, jak jsme ho tam shlédli, již jsme ho lákali sobě.
Obyčejně se nedal dlouho pobízet. Nejprve pomalu a opatrně se odtáhl za pilíř, ale pak utíkal již rychle s námi přes náměstí na druhou podsíň, kde přestal být psem a stal se jedním z nás.
Nosil nám zakutálený míč, příliš daleko odpálené tyčkrle (tyčko – což byl špalíček dřeva po obou stranách špičatý, který se odpaloval pálkou – delším a širším dřevem), zastavoval nám dřevěné obruče, za kterými jsme běhali, metal kozelce a prosil v sedě o pamlsek, za který podal pac.
A když nás tohle všechno omrzelo, rozběhl se s námi fortnou na vodní vale a chytal s námi pod splavem v Loučné mřenky a pulce.
Vracívali jsme se z těchto vodních výletů někdy v takovém stavu, že jsme byli doma bití – my chlapci i pes.
Největší potěšení působil nám však Káro v dešti, kdy voda z domovních okapů tekla proudem rigoly (strouhami) po stranách náměstí.
Házeli jsme mu do nich „aportek”, za kterým se ubohý pes brodil v kalu a špíně, takže při návratu vyhlížel jako koule bláta, k hrozné radosti kluků a k velké zlosti svého majitele.
Ten na nás však záhy vyzrál.
Naučil bystrého a chytrého pudla sundati čepici z hlavy každému, na koho mu ukázal.
A když jsme zase jednou v dešti štvali psa do bláta, vyrukoval Kříž s novým Károvým kouskem.
Stáli jsme nejdříve udiveni, ale pak jsme se dali na úprk. Nebylo to však nic platno. Káro byl rychlejší než my a zamazanými tlapkami nám skákal na záda, bral nám čepice a nosil je svému pánovi.
Kříž, velký šprýmař, nás hodně potrápil, než nám čepice vrátil.
Museli jsme mu slíbit, že pudla nebudeme již posílati do bláta.