Pes přítel člověka
Příspěvek č.: - nechce se mi ho hledat

Registrováno PPČ: - neznámo
Odpověď čtenáři: - ano
Zasláno redakci: - dávno
Číslo měsíčníku: - už nevím, vybráno z počítače.

„Špatný pes = Skryté kvality? “
Článek je věnován pro pokročilé.

Občas se mě někdo zeptá na můj názor na psa, kterého v podstatě neznám. Netroufnu si jej vyslovit, přestože ten pes špatně kouše, nese cejch strachu, či reakci na střelbu.
Kdysi dávno jsme byli s Rámem na vylučovačkách na mistrovství republiky, v Brně. Vy co jste v tom po uši jako já víte, že ty večery před závodem bývají nejlepší. Sedíte u piva a každý z chlapů se rozjede, začne mluvit a vzpomínat.Tak padla také řeč na „špatného psa“. Dělali jsme si srandu ze psů sporťáků.
Čím to ale začalo. Přicházeli ze všech stran různé historky a já přidal také tu svou: Jeden z členů našeho klubu, nějaký Peťa Prachař měl tenkrát Rolfa (NO), kterého dostal jako dospělého od cigánů. V té době bylo naším prvořadým cílem mít psa, na kterého se lze spolehnout. Musí být sebejistý, rychlý a v jakémkoli prostředí spolehlivý obranář. A tak jsme měli domluveno, že kdykoliv se někde potkáme, přiblížíme se nenápadně ze zadu, či z boku a psa napadneme.Chtěli jsme, aby měli oči i v zadu.A tak nepřipadalo v úvahu cvičit jen v domácím prostředí našeho klubu. Postupně se nám to začalo dařit. Cvičili jsme denně. Naši psi byli velmi tvrdí, ostražití a ovladatelní. Byli výborní hlídači a osobní strážci. Díky množství práce však nebyli žádná: ,,vypatlaná paka“, ale získali i perfektní ovladatelnost.***