Pes přítel člověka

Odpověď čtenáři: 12.2.2000
Zasláno redakci: 13.3.2000
Číslo měsíčníku:

DOTAZ:
Jsem česká žena, která pracuje v největší a nejkvalitnější chovné stanici na Kypru. Chováme různá plemena (všichni psi jsou dovezeni z Čech) yorky, welšcorgi, westíky, pinče, boxery, dobrmany, brazilské fily, labradory, kavkazany a naší největší chloubou jsou RTW. Z tohoto výčtu jistě pochopíte, že mé zkušenosti s různými plemeny jsou bohaté. Mimo chov vedeme i psí hotel a výcvik. Já zde pracuji jako profesionální trenér psů. Nechci se srovnávat se cvičiteli doma v čechách, nemám jejich zkušenosti ani znalosti. Zde na Kypru je situace trochu jiná. Stopy se zde necvičí, půda u farmy je, kromě období dešťů, holá, samý kámen. Obrana se zde rovněž neprovozuje - nikdo ji tu nezná, ale mé starosti s výcvikem jsou trochu jiné. Většinou máme na výcvik kolem pěti psů měsíčně. Většinou mi přivede zákazník dvouletého pejska, který byl od malička přivázán na řetěze nebo rostl jak „dříví v lese“ doma a já ho musím během jednoho měsíce vychovat a vycvičit. Asi mi ani nebudete věřit, ale žádný z psů, kterého jsem měla cvičit si ani neuměl hrát, nikdo se s ním nikdy nemazlil!
Prozatím mám vycvičeno asi sto psů, ale ještě těžší než výcvik, je při předání naučit majitele, jak se psem správně zacházet. Nemám ráda kruté zacházení a tak cvičím pomocí pamlsků, hraček, balónků a výjimečně se stahovacím obojkem. Ale nyní již k mému problému.
Před třemi měsíci přijel kluk s akitou - inu. Majitel byl drobný mladík, velmi vytížený majitel kabaretu. Pes byl tříletý, nikoho neposlouchal a již jednou byl na podobné farmě na výcvik. Odsud mu, ale již po dvou dnech volali, ať si psa odveze, že je příliš agresivní a tak milý pes skončil u nás.
Při předání jsme si s majitelem sedli venku a povídali si o jeho problémech. Pes zatím běhal v pohodě bez známky agresivity. Dokonce se nechal ode mne pohladit. První dny po odjezdu majitele jsem se nemohla ke kotci ani přiblížit, zdálo se, že pes chce kotec doslova rozbít. Takže jsem spoustu času proseděla před dvířky a snažila se na něj mluvit - ukecat ho. Pes se postupně zklidnil, občas si ode mne vzal kousek masa nebo piškot, ale díval se skrze mne jakoby nepřítomně a vždy, když jsem se pokusila odejít - zaútočil. Po týdnu jsme se s majitelem domluvili, že bude lepší, když každý den k nám přijede, psa vezme z kotce a nasadí mu koš. Výcvik jsme pak prováděli společně. Kupodivu mě celkem respektoval, až do chvíle, kdy jsem mu dala volno. Tehdy ze pět minut pobíhal, vrátil se a pak z ničeho nic bez příčiny zaútočil. Mám docela silný hlas, ale zákazový rozkaz ho rozčílil ještě víc. Majitel nedokázal zasáhnout a tak jsme psovu agresivitu tlumili - on slovy, já se otočila zády a pes přestal a zase jsem ho mohla učit a udělat chůzi u nohy.
Bohužel ani po dvou měsících výcvik nepostoupil, cviky sedni, lehni atd. znal už z dřívějška. Majitel byl každodenním dojížděním přes celý ostrov vyčerpaný, měl hodně práce, já sama byla dotlučená od koše a tak můj šéf rozhodl, že nechce z majitele zbytečně tahat peníze. Na cestu jsme mu dali spoustu rad, ale za týden se u nás majitel Oskara (tak se pes jmenoval) objevil velice psychicky vyčerpaný - pes rozpáral břicho, bez jakéhokoli varování, člověku, kterého znal od malička. Všichni radili, ať takového psa okamžitě utratí. Majitel nakonec Oskara odvezl ke svému strýci, kde ho uzavřel do kotce. Přestože si místo Oskara odvezl od nás domů nového psa - brazilskou filu se kterou navázali velmi krásný vztah, rád by akitě - Oskarovi pomohl, ale já mu nedokážu poradit.

čtenářka Kateřina S. - Kypr

ODPOVĚĎ:
Plemeno akita inu je ve svém rodišti proslulé jako symbol věrnosti a jistě víte, že jeden z těchto psů jménem Hačiko proslul natolik, že přispěl k jmenování plemene za národní japonský poklad. O samotné akitě inu vím, že již od mládí potřebuje silnou ruku, psu se nesmí nic prominout, je nutné být vždy důsledný. Nikdy se nesmí uhýbat v maličkostech. Nevýhodou je, že z jejích mimiky nelze z počátku poznat co si myslí. Podobně jako některá severská plemena (např. husky) vypadají jako uzavření do sebe. Zasněně se dívají skrz nás do dálky. Situace, ale lze předvídat a jakýkoliv problém ovlivnit pamlskem.
Díky své práci jsem poznal pár i pro mne nebezpečných psů, ale jsem si vědom, že kdykoli přijde na „lámání chleba“, jsem to já z naší dvojice, který umí cíleně využívat mozek. To, že jsou lidské bytosti schopny zvládat své instinkty a reflexy, nás postavilo na vrchol potravinového řetězce, učinilo z nás vládce této planety. V dobrém i zlém. Přesto sám svých instinktů úspěšně využívám. Svou zvířecí podstatu si snažím uvědomovat a signály, které mi mé animální funkce vysílají, používám pro lepší pochopení konkrétní situace. Při samotném výcviku pak toto vědomí užívám k promyšlené akci. ***