Ukázka z knihy: Psí hlas
Autor: Jaromír Tomeček

Sníh byl tak rozbředlý, že jsem tápal jako kocour v botách. Po paměti, jak se dalo. Pokud jsem stoupal, bylo to dobré, po levici hučela a zurčela spádem bystřina, ač v tuto dobu měla mít vodu na kost zmrzlou, leč v posledních letech zhrdlo počasí pranostikou, na Fabiána jihly v horách sněhy za deseti stupňů nad nulou, zatím co v máji křehly potom květy mrazem. Plahočil jsem se tedy na horský hřbet podle sluchu, pohoří tonulo v husté mlze a já si neviděl ani na špičku nosu. Na vrcholu jsem zůstal bezradný, nevěděl jsem kudy kam, měl jsem pocit, že se nořím do hlubin vod, v nichž se utopím. Oceán ovšem je i v zimě řečný, a tady vládlo ticho tak hluboké, až z toho bolely uši, a to zvyšovalo mé rozpaky: málem jsem se začal bát.
Přála mi však náhoda. Nahmatal jsem pod nohou pevnější vrstvu, utvrdlejší, i pustil jsem se po ní, víceméně nazdařbůh ( a podle kompasu, v tu stranu dominovala masivu horská chata. Nebyla sice cílem mé cesty, ale kam se jinak pouštět v mléčném oblačnu? Tam se dá vyčkat, co přinese den. Na horách se dělá počasí o jedenácté před polednem, a nyní bylo časné jitro, vyrazil jsem zdola ještě za tmy.
Za mými zády vyšlo slunce a rozzářilo mlhu. Stanul jsem a očarován hleděl za sebe. Chorobně bledé spousty, jež mě doposud obklopovaly jako chapadla příšery, se proměnily v lehké zlato. Náhle jsem si připadal jako před branami Olympu, tak si zřejmě za stara představovali sféru nebeské říše. Už jsem se nepropadal do bezútěšného inferna, nýbrž plul na křídlech serafů k slunci, a v srdci se mi rozmístila nesmírná pohoda. Toto je scéna, na níž se ještě něco odehraje, říkal jsem si, a čekal, že se vší určitostí zacinká zvonek, zvolna se rozhrne opona, objeví se další prostory, a v nich něco naprosto neočekávaného, a já jediný divák v hledišti, budu se dívat a dívat.
Co následovalo, vzalo mi dech. Jako by mi z vyšší vůle mělo být vyhověno, ozval se cinkot. Žádné mámení, slyšel jsem zřetelně a jasně: rolničky! Na tento povel zvedl se van, nikoliv ostrý, protivný, nicméně však naléhavý, a opřel se do mlžných záclon. Oblaka se začala převalovat a mísit, jejich vlny se obracely jako list lindy, hned zlatý líc, hned matný rub, a potom se zvedaly k zenitu, pomalu a vážně.
Já pořád stál na jednom místě jako prve a pozoroval, kterak ovzduší řídne, až nakonec se objevil vrchol hory, bílý po alabastru, a na něm můj temně modrý stín orámovaný nachovou září slunce. Kolem se šířila pláň, na niž jedinou vyvýšeninou jsem byl já, zrovna uprostřed náhorní cesty, která se táhla odnikud nikam, osa uprostřed mokvavých sněhů. Byla vyježděna dohladka a nerozbředla ani za nynějšího odměku, doslova se nabízela lyžařovu kroku: pojď, posloužím ti, půjdeme spolu!
Rolničky hlaholit neustaly. Nemohl jsem však rozeznat, odkud se zvuk nese, a neviděl jsem nic, cesta zela prázdnotou. V místě, kde jsem ze žlebu bystřiny vystoupil na vrchol hřbetu, prohýbala se náhorní rovina jako sedlo, takže cesta se na obě strany mírně zvedala, a zvýšený obzor bránil rozhledu. Mělo to velkou výhodu, člověk se v dálavách cítil o samotě, ač u turistické boudy, vzdálené jenom pár kilometrů, se to i v oblevě hemžilo partami lyžařů.
Konečně. Na horizontu se zjevila silueta, která rostla a rostla, až z ní byly nákladní saně tažené jedním koníkem. Na vozidle spočíval jeden z trojice Dlouhý, Široký, Bystrozraký, totiž ten tlusťoch: byla to bečka piva. Rolničky pod hrdlem komoně vyzváněly, jakoby vezly svátost, a zatím dělaly parádu tekutému proviantu, po němž prahla hrdla rozparáděných výletníků.
Možná i já bych si dal říci a podíval se sklenici na dno, nicméně zvonečky, to jejich stříbro víc by se hodilo k saním Peera Gynta vezoucího matku Ase do věčných končin Soria Moria. Koníček vysoko zvedal nohy, jako při slavnostním defilé, a i zde, uprostřed divočiny, připadal mi stejně neskutečně jako plavec Sindbad se svou kocábou na dlažbě Václavského náměstí. To tenkrát, když já šněroval pásma polonin, patřívali k sobě, člověk a kůň, potřebovali se navzájem, sloužili si a poskytovali jeden druhému radost ze života. Jenže to ještě nepáchl les po spáleném benzínu a kalužiny na odlehlých cestách se neleskly mramorem olejového zátahu. Dnes by mě i v těchto náhorních polohách méně překvapilo motorové vozidlo, sněžný pásák - copak nebrázdí povrch měsíce takový samohyb?
Když mě potah míjel, zahalekal jsem na pozdrav a oř mi zařehtal odpověď. Záhy musel zmírnit krok, cesta stoupala do svahu, rolničky však vyzvánět nepřestaly, loreta uprostřed sněhů, neděle v neděli, a já s tím pocitem opájel se i potom, když podívaná zmizela za návrším.
Teď mě už na cestě nic překvapit nemůže, věděl jsem, vozítko dorazí s nákladem na chatu, tam je zbaví sudu, vypřáhnou tahouna, dají mu obroku, a já se budu trmácet prázdnou krajinou šťasten samotou. Nicméně sám jsem už nezůstal. Brzy můj směr zkřížila několikerá stopa, a když jsem se sklonil, abych se ujistil, že pochází od srnčí zvěre, a počítal, kolik tu prošlo kusů, jaly se odkudsi spílat sojky. Tyto opeřené klepny dovedou zahrát na nervy, do všeho se pletou, nic jim není svaté, a mít je nablízku, byl bych se do nich pustil.
Vzápětí mi sešly z mysli. Jedna srnčí šlépěj, přímo uprostřed cesty, přišlápla otvor zšíři palce, a odtud právě teď vykoukl zvěř. Hraboš! Chytrák jeden! Mohl volit úkryt pod vysokou sněhovou návějí, ale věděl, že tam se k němu prohrabe škodná, i ubytoval se pod tvrdou vozovkou. Strnul jsem po způsobu myškující lišky, toliko zabíjet jsem nechtěl jako ona. Vyvinula se z toho hra na schovávanou, já kuk, obříček kuk, zábava nebrala konce. A byla by trvala bůhvíjak dlouho, kdyby se do pozornosti nevetřelo nové zjevení a nevynutilo si všechen můj zájem.
Od oné strany, kde se tajila turistická chata, přijíždělo další spřežení. Opět saně, tentokrát malé, rohačky, za mlada jsme jim říkali rodle. Na nich se vezl vypasený kluk, podobal se předešlé bečce piva, takový vařbuchta. Zapřažen byl pes, statný, leč žádný bernardýn, pasažér musel vážit třikrát více. Necinkaly zvonečky a nic nezvěstovalo radost. Nevím zda se chasník vezl i do svahu vzhůru, za kopcem, avšak jak jsem ho viděl se rozvalovat, soudil jsem, že ano.
Nyní, shora dolů, to jelo jako po másle rohačky letěly samy. A v tom byla potíž. Zvíře nebylo upoutáno k oji, nýbrž táhlo za volný provaz, atak nemohlo chod vozidla ovlivňovat, ani urychlovat, ani zpomalovat, tím méně brzdit. Naopak bylo vydáno všanc rohačkám, jejich obloukům, ty odzadu tloukly do kloubů a podrážely nohy. Údery musely být bolestivé, nasvědčovalo tomu neustálé knikání huňáče.
Zvedla se ve mně vlna vzteku. Říká se, že člověk je sto, proměnit se v hovado. Ale dokázalo by něco takového zvíře, hovado? Potlučený tahoun začal zastavovat.
„Jeď neřáde, nebo uvidíš,“ zařval žok.
Polekaný tvor jal se cválat tryskem, snažil se být rychlejším než krutá dřeva, a dařilo se mu to, dosáhl jakéhosi trvalého předstihu. Potom se připletl do dráhy ošklivý hrbol a prudce zarazil let. Kluk velkým obloukem přepadl dopředu a zůstal ležet. Pes i se sáňkami udělal přemet přes něho, chvíli se motal, potom přisedl a jal se mu lízat obličej. Když se postava nehnula, pozvedl hlavu a začal naříkat. „Pomoc, pomoc,“ neslo se vytí krajinou, „pomoc!“
Hnul jsem se blíže, posadil vařbuchtu, nacpal mu sněhu za košili a přivedl ho k sobě. Potom jsem pohladil „neřáda“ a raději rychle odcházel. Abych se nedostal s pánem do řeči…
Prchal jsem pryč, abych byl sám. A jako jsem z rána toužil po rozptýlení chmar, abych mohl vidět, tak jsem si nyní přál nevidět. I kouzlo hřebenové cesty, která původně mířila odnikud, nikam a rozechvívala srdce záhadou neznáma, se mi náhle zprotivilo nyní, když krajina ožila provozem. Udělalo se mi teskno po lehkém zlatu prosluněných chmar, v němž jsem na křídlech serafů plul k branám Olympu. A ježto nebylo naděje, že se hora opět zahalí do zářného oparu, hledal jsem aspoň samotu a probloumal jsem v ní celý den, abych uklidnil duši.
Ale psí volání o pomoc, ten hlas bezmezné věrnosti, slyšel jsem potom ještě v noci, jako ve zlém snu.